Nepříjemné odhalení
Žena sáhla po telefonu a udělala detailní fotografii. Ruce se jí třásly méně, než sama čekala, ale vnitřně se cítila naprosto nesvá a znepokojená.
Pak udělala to, co v chvílích nejistoty dělává téměř každý: začala hledat informace na internetu.
Zpočátku jí však nic neodpovídalo. Zkoušela do vyhledávače zadávat různé slovní spojení jako „blátivý sloupec na zdi v hotelu“, „podivný kokon v interiéru“ nebo „vyschlé hnízdo na stěně“. Výsledky vyhledávání však byly úplně zbytečné, plné zcela nesouvisejících obrázků a velmi vágních popisů.
Manžel se v tu chvíli pokusil odlehčit napjatou atmosféru a začal žertovat.
„Možná je to moderní umění,“ prohodil s úsměvem. „Víš jak, hotelová estetika. Takový minimalistický horor.“
Žena si ulevila výmluvným pohledem, ale musela přiznat, že se alespoň nervózně pousmála. Hodně to pomohlo. Na pár sekund se z toho tajemného a možná živého objektu stal zase jen podivný dekorativní předmět.
Ten nepříjemný pocit v zádech však stále plně nezmizel.
Rozhodli se proto společně pečlivě zkontrolovat zbytek celého pokoje. A právě v tu chvíli se celá situace ještě zhoršila – ne nijak dramaticky, ale velmi nenápadně. Přesně tím způsobem, kterého si všimnete až ve chvíli, kdy je vaše pozornost vyostřená strachem a obavami.
V ostatních koutech místnosti se totiž nacházely další drobné stopy. Byly to podstatně menší výrostky, které vypadaly téměř jako rané fáze téže podivné struktury. Některé byly dokonce tak nepatrné, že by si jich bez cíleného hledání nikdo ani nevšiml.
V tu chvíli to žena řekla nahlas: „Měli bychom zavolat na recepci.“
Manžel na moment zaváhal. „Třeba to vůbec nic není.“
Ale ani jeho vlastní hlas už nezněl ani trochu přesvědčivě.
Než žena vytočila číslo, ještě jednou u toho výrůstku oba zůstali stát a nehnutě ho pozorovali. Ani sama nevěděla proč. Možná proto, že část z nich stále doufala, že se ten objekt nezačne hýbat a zůstane neškodně vysvětlitelný. Neznámé věci totiž působí daleko hrozivěji a těžčeji, jakmile si člověk plně přizná jejich existenci.
Nakonec vytočila recepci.
Na druhém konci se ozval příjemný a velmi veselý hlas. Žena opatrně vysvětlila celou situaci a snažila se při tom nepůsobit přehnaně dramaticky. Přesně popsala ten objekt na zdi, jeho zvláštní tvar, neobvyklou strukturu i fakt, že vypadá jako záměrně přichycený a nikoliv jako náhodná nečistota.
Na druhém konci linky nastalo krátké a tíživé ticho.
A pak se ozvalo: „Aha… ano. Rozumíme.“
